O ženách z habana vieja, o mužích z maleconu, o zemi karibské
Měl jsem sto dobrých důvodů proto, abych se vypravil na Kubu. Žádný z nich ale nebyl z kategorie rozumných. Chtěl jsem se opít kubánským třtinovým rumem ve stejné hospodě v jaké se opíjel Ernest Hemingway, chtěl jsem denně vykouřit alespoň tři smotky svých oblíbených doutníků Romeo y Julieta, chtěl jsem si s nějakou krásnou Kubánkou zatančit na nábřeží Maleconu salsu, chtěl jsem potkat Fidela Castra, a taky jsem chtěl projet nějakou tou starou americkou károu z padesátých let. Když to tak shrnu, měl jsem o Kubě kýčovitou představu pitomého a nenáročného turisty. Nezbylo, než abych se popral s realitou.
_____________________________________________________________________________
Muzeum revolucionářovy činky
Myslím, že jeden nic nezkazí, začne-li svůj pobyt v Havaně tím, že si koupí láhev rumu. Má chuť stvořenou pro labužníky a navíc, svět je po něm krásnější. Já jsem začal špatně, protože v dobré vůli poznat co nejrychleji atmosféru a dějiny země, jsem se šel nejdříve podívat do Museo de la Revolución. Mohu-li poradit, nechte si tuhle návštěvu až nakonec a pak na ni před odjezdem úplně zapomeňte. Tedy pokud si ovšem nelibujete ve stísňující atmosféře mauzolea prošpikovaného uniformami nebožtíků a zaprášenými svatými relikviemi revolucionářů z profese. Muzeum je umístěno v budově bývalého prezidentského paláce. Je to hezká budova koloniálního stylu, lehce nabubřelá, uvnitř s mramorovým schodištěm. Jestli si ale nedáte říct a půjdete tam, všimněte si toho schodiště, pohlaďte jej. Pochopíte, jak se dělá revoluce. Dodnes jsou v tom mramoru díry po kulkách samopalu a dokonce i díry z těžkého kulometu. Jsou čisté a mají tak hladké hrany. Z exponátů mne osobně nejvíce zaujala činka, se kterou revolucionáři cvičili těsně před tím, než zaútočili kasárna Moncada.
_____________________________________________________________________________
Žena, kterou představím své matce
Já jsem měl o Kubánkách vždycky vysoké mínění, ale že jsou tak překrásné, to jsem netušil. Většinou jsou to kreolky, co si od Španělů vzaly vznešenost a eleganci a od černochů přirozenost. Nebývají příliš vysoké, ale mají velká prsa a boky. Budou tedy dobře rodit.
Bolelo mě z nich srdce. To bylo tou hormonální disbalancí, kterou ve mně vyvolávaly. A bodejď bych se z nich nezbláznil, když na mě neustále pokřikovaly, tahaly mne za ruce, za nohy, zubily se na mne, plácaly mne po zadku i jinde si šáhly, a navíc zkoumaly, jestli mé blonďaté vlasy jsou světlé od přírody. Poprvé v životě jsem si připadal jako erotický bůh. Žít tam tak půl roku, určitě bych si do Čech přivedl mladou paní Cholevovou. No, asi bych s tím moc radosti v rodině neudělal. Moje máma totiž nemá ráda holky se sexapealem. A v kuchyni by se asi taky neshodly. Tuším. Kubánky jsou jiné než Česky. Kubánky mluví jen španělsky. Angličtinu nemají rády. Navzdory tomu, nemají komunikační zábrany. Když se jim muž líbí, tak mu to řeknou. A k tomu dodají, co všechno by je bavilo s ním dělat. Zbožňuji Kubánky. Kubánky jsou stejné jako Češky. To jsem poznal při pobytu v havanském casa particulare. Což je název pro ubytování v soukromí. Konkrétně v soukromí Pepého a jeho ženy. Pepé je pracovitý a přičinlivý Kubánec. Připravuje pro hosty pokoje, dva pokoje, víc mít nesmí, neboť by byl buržoust vykořisťovatel, dělá jim snídani, poklízí a zrovna buduje novou kuchyň. Jeho žena, jejíž jméno jsem zapomněl, neboť zapomínám jména všech zlých žen, nedělá nic. Celý den kouká na telenovely a z obývacího pokoje huláká na svého muže: Péééépééé. Nejvíc křičela, když se přátelsky a vesele bavil s hosty. To ji nedělalo dobře.
_____________________________________________________________________________
Kradl jsem doutníky, soudruzi, no tak mne zabte.
Když pobývám ve velmi teplých krajích, nemohu si nechat narůst vousy. Strašně mě totiž koušou. Čili,v minulém životě jsem nemohl být kubánským revolucionářem. A kdybych jim bych i byl, určitě bych to jako bezvousý nedotáhl daleko. Věřím tomu, že by mě vlastní soudruzi brzo picli jako špiona. Podezřívavost je totiž zlá věc. A na Kubě oni musí něco vědět. Žijí tam s ní už dobrých padesát let.
Když jsem si byl prohlížet ve Fábrica de Tabaco Partagas zeptal se mne, jeden z dělníků, jestli si nechci koupit ty doutníky, co právě vyrábí. Čtyři za dvacku. To nebyla špatná cena. Ale nebyl to ani dobrý obchod. To jsem si uvědomil ve chvíli, když mi ty doutníky začal cpát za košili a utíkal pryč. Zaplatil jsem a přesto jsem kradl. Kradl jsem proti své vůli. Poprvé v životě, proti své vůli. Myslím, že mě ten průvodce podezříval. A po něm mě podezřívali i všichni ti tajní a domovní důvěrníci, které jsem potkal na Obispu a u Hotelu Nacional a v přístavu a na křižovatkách, u moře, v hospodách.
Já tomu rozumím. Pořádek musí být. Lidi jsou pacholci, sám jsem toho důkazem, lidi se musí kontrolovat. Ale za dvacet dolarů na měsíc, za to se špatně žije.
A to jste věděli, že když vykouříte několik doutníků za den, hrozí nebezpečí, že budete v noci trpět na noční můry? Je to tak. Dejte si na to pozor. Vím, o čem píšu.
____________________________________________________________________________
Canal Educativo
Je to hrdý národ. A já se jim nedivím. Je jich jen deset miliónů a jsou takový kousek od toho amerického balvanu. Vyrostli z třtinových a tabákových polí. Přesto si vybudovali svou vlastní jedinečnou kulturu, mají své světové ikony a světové příběhy. Podle mě mají těch příběhů víc a z celoplanetárního pohledu i významnějších, než kolik jich mají Češi. Na druhou stranu - v hokeji jsme lepší. Když jsem si ráno po Pepého snídani, hádali jsme se o počet vajíček na talíři, zapálil svůj první doutník toho dne, pustil jsem si televizi, a zopakoval si lekci kreslení pro třetí třídy, chemii pro osmičku a matematiku pro gymnázia. Matematice jsem nerozuměl. Ta paní, matka hrdiny z revoluce, která pak srdceryvně vyprávěla o heroické smrti svého syna, byla milá, taková patetická a plačtivá. Jen doufám, že to dětem nepouštějí moc často.
Kubánci jsou vzdělaní. Jednou jim to přijde vhod. A to myslím vážně!
____________________________________________________________________________
Tak to by jeden neřekl
Lepší mochito vám udělají v pražské Bodequitě, než v té originální havanské. A s jídlem je to podobné. Je mi jasné, že až si jednou vezmu nějakou Kubánku za ženu, budu muset vařit. Jsou snaživé, chtějí muži vyhovět, ale tohle jim nejde. Můj kamarád mi říkal, že na tomhle ostrově všichni tančí salsu. Možné to je. Asi jsem měl jen smůlu. On je to velký ostrov. Salsa dancers jsem nikde moc neviděl. V Havaně mě holky tahaly na diskotéky. Tam se ale tančí něco, čemu říkají afro-latina dance. Jinými slovy disko s větším předklonem a vrtěním zadku. Nějací kluci na Maleconu rapovali. Tvářili se přitom protistátně. Frázovali ale ve své rodné španělštině a tak mi klidně mohli zpívat pionýrskou přísahu a já bych to nepoznal. Na opravdový salsa večírek jsem narazil jen na jednom místě. A sice v Trinidadu, což je půvabné městečko, ve kterém se zastavil čas někdy na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století. Proto ho teď můžou prodávat turistům. Vedle kostela jsou táhlé, dlouhé schody a na nich se večer co večer pro místní i pro přesmořní zpívá a tančí. První večer je to úžasné, druhý večer je to skvělé, třetí večer je to dobré, čtvrtý večer dám přednost harmonii rumu a venezuelské telenovely. Místní to ale baví stále a tančí o sto šest svůj afro-latina dance, zatímco prsatá Švédka tam na střídačku s Holanďanem a Švýcarem skvěle válí pravou kubánskou salsu. Ovšem jako seznamka to funguje báječně i pro úplně netančící.
____________________________________________________________________________
Comandante grande
Ano, měl jsem příležitost viděl Fidela Castra. Sledoval jsem jej celé tři hodiny. Už ani nevím, jestli to bylo na Canalu Educativo nebo na tom, co měl být zábavný. Asi to bylo na tom zábavném. Je totiž vtipný, je to bavič. Na druhou stranu je třeba říct, že jeho publikum se servilně smálo každé ptákovině. Nerad bych se jej dotkl, ale neodbytně mi připomínal otce Homera Simpsona. Toho, co je v domově důchodců. Jsou oba stejně seschlí a skřehotaví. Škoda, že zakázal kouřit doutníky na veřejných místech. Škoda, že to nezapíchl v osmdesátém devátém. Byli by mu brzo sami a dobrovolně postavili na památku sochy. Takhle se jich asi tak brzy nedočká. Ovšem, zas má na co vzpomínat, že jo. Těch milenek, státníků, doutníků, atentátníků. Ani na Che Guevaru by se nemělo zapomínat. Byl to přece takový fešák.
____________________________________________________________________________
Jak to chodí na světě
Cesta
taxíkem z Trinidadu do Havany přijde jednoho na dvacet dolarů.
Autobusem to vyjde stejně, jen cesta trvá o dvě hodiny déle. Bylo mi
líto toho kluka, příštipkáře z Havany, který mi říkal, že se do
Trinidadu ještě nikdy nepodíval, protože si na cestu a ubytování
nedokáže vydělat ani za rok práce. Smutek šel z manželů, co jsme u nich
v Trinidadu spali, když nám ukazovali na zazděné dveře hotelu na
náměstí, který jim kdysi patřil.
Rozčiloval jsem se v Coppelii, když mě zmrzlinář natáhnul na
jeden dolar za každý kopeček zmrzliny. Hrál jsem to na taxikáře,
kteří to na mne zkoušeli. Byl jsem poplašený a zděšený,
když mi jineteros v nějaké otřesné špeluňce místo levných doutníků
nabízeli dvě levné asi čtrnácti-patnáctileté holky. Smál jsem se
Dánským turistům, kteří se nechávali na Centrálním náměstí líbat
od nalíčených holek, co představovaly otrokyně, a pak s těmi
červenými fleky na tváři, šťastní jak blechy, chodili po Starém městě
ještě tři hodiny. Jak ti byli pyšní na svůj turistický cejch!
Záviděl jsem španělským dědkům ty jejich koupené nevýslovně krásné
kubánské holčičky, které jako by sešly z katalogů dokonale krásných těl
a tváří.
Ušklíbal jsem se nad Němcem, který přiopile oplácával svou gazelí
prostitutku,
zatímco ona vysílala žádoucí pohledy na jednoho špatně placeného tanečníka
jedné špatně secvičené lidové veselice. Nezapomenu na tu malou legrační
asi pětiletou holčičku, co mi nedala spát, protože každé ráno na ulici
svolávala své kamarády. Byl jsem spokojený, když jsem se projel
červenobílým kabrioletem tam a zpátky podél zálivu. Mělo to svůj půvab
a eleganci. Byl to zážitek. Jejich příběh je od té doby i mým příběhem.
AUTOR: Hynek Choleva
WWW.CHOLEVA.CZ
